O nesmrtelnosti a snahách o prodloužení života

(upravená školní práce do psychologie)

Snaha o nesmrtelnost je asi stejně stará jako lidstvo samo, vědomí, že náš život na této zemi je celkem striktně ohraničen narozením a smrtí, je pro mnohé skličující. Těžko psát o smrti, když v mém případě se jedná o celkově odtažitou záležitost. Jsem ve věku, kdy jsem v nejspíš nejlepší kondici a užívám s malými výjimkami plného zdraví. Smrt v tomto věku je spíše neočekávanou událostí, jedná se většinou o smrtelná zranění popř. zákeřnou nemoc, které si nevybírají. Nicméně každý se dostane do fáze, kdy si bude muset uvědomit, že čas vymezený pro život se na nachyluje k svému konci. Uvědomit si, že mnohé plány zůstanou nenaplněny, že tento východ slunce může být tím vůbec posledním. Přijde i na myšlenku, jaký bude svět beze mne, vzpomene na mne někdo vůbec? Anebo bude svět stejným jako kdybych nikdy nebyl? Mnoho těchto otázek zůstane bez odpovědí.

A nebylo by nějak možné docílit toho, abych tu zůstal déle a mohl na vlastní smysly zjistit další odpovědi na otázky, které jsem si položil a splnit další cíle, které jsem si dal? Nedal by se nalézt nějaký způsob, jak obelstít smrt? Elixír mládí? Cvičení tibetských mnichů? Nemalá byla snaha středověkých alchymistů takový elixír vyrobit, leč bez úspěchu. Moderní věda hledá a zkouší mnohé látky a postupy, jež dosahují různé míry účinnosti. Někteří se snaží dosáhnout prodloužení života polykáním velkých dávek antioxidantů, jiní doufají, že asktetická životospráva a podvýživa jsou tou správnou cestou. Nevylučuju, že některá z cest může vést k prodloužení života. Vždyť jsou známi lidé, jež se dožili úctuhodného věku i přes 120let a při možnostech současné medicíny není nemožné, že se podaří dosáhnout i věku ještě podstatně vyššího. Ale nesmrtelnost zůstane pouze námětem fantastických románů, neboť nic netrvá věčně.

Celý náš život je o vypořádávání se s různými nápory. Bakteriím přijdeme nejspíš jako solidní zásoba živin a není dne ani hodiny, kdy by naše tělo nemuselo o svou celistvost a vitalitu bojovat. Přírodní vlivy nás nutí vypořádavat se změnami a každé rozkolísání šikmé plochy bojiště, kde se hraje o náš život, může zvrátit výsledek boje na jednu či druhou stranu. Jedním si ale můžeme být jistí, mikrobů, kteří jsou ochotní položit své bytí pro šanci na zmocnění se našich životem nashromážděných zdrojů energie, bude vždy dost.

S postupujícím věkem se navíc postupně zvyšuje šance na povstání „ve vlastním státě“, rakovinné bujení je důsledkem nashromaždění poruch skrytých v naší genetické informaci a stále slabší schopnosti našeho těla čelit takovýmto povstáním. Pro správné fungování imunitního systému je potřeba, aby leukocyty dokázali v potřebnou chvíli být v dostatečném počtu na pravém místě účinně zasáhnout proti hrozbám, které správné fungování těla ohrožují. Všechny vyšší organismy na tomto světě mají svůj čas existence, svou fázi růstu, kdy zvětšují svůj objem, své období zralosti, kdy se pomalu nastoluje rovnováha mezi příjmem a výdejem hmoty a energie, a fázi stáří, kdy rozkladné procesy začínají převládat až do té míry, kdy se všechny činnosti nezbytné pro správnou činnost stanou neudržitelnými. Smrt. V našich silách je pomáhat tělu, a tak oddalovat čas, kdy k tomuto zhroucení dojde.

Snah o prodloužení mládí, popř. celého života je víc než dost, ale často mi chybí zájem o to, jaký život vlastně žijeme. Vždyť délka a kvalita života nemají žádnou souvislost. Současná průměrná života kolem 75 let nabízí tolik možností jak jej kvalitně strávit. Avšak my jsme se často rozhodli jinak – svůj čas a energii mrháme honem za cíli, které budeme na smrtelné posteli považovat za pošetilé hlouposti. Zanedbáváme své děti, které jsou jediným naším poselstvím, které můžeme do budoucnosti vzkázat. Své staré rodiče necháváme, aby si obklíčeni samotou mysleli, že jsou pro nás jen přítěží a břemenem. Své partnery bereme jako samozřejmost, nevěnujeme jim svůj čas a nedokazujeme jim svou lásku každodenním životem. Zapomínáme, že nejspíš přijde den, kdy už svým bližním nebudeme moct říci, že si jich vážíme a milujeme je.

Mezi principy etikoterapie zazněla zásada neskrývat své emoce a umět být spravedlivý k sobě i ostatním. Jestli se takto budeme chovat ve snaze o zbavení se nemocí a prodloužení si života, anebo pro lepší vztahy k ostatním i sobě samému, je nejspíš v důsledku jedno. Svým rozumným přístupem pomůžeme žít hezký život nejen sobě, ale i ostatním, kterých se náš život dotýká. Sebedůvěra a vyrovnané chování jsou nezbytné pro spokojený život. Kdo nežije spokojený život, často ztrácí chuť žít. Takovému nemocnému často nezabírá léčba, která by normálně účinkovala. Lék není spasitelem, ale spíš berličkou anebo kopancem, který nasměruje věci správným směrem. Pokud budeme usilovat o dobré vztahy a podporovat nejen v sobě pozitivní náhled na život, odměnou nám bude nejen nějaký ten rok navíc, ale hlavně kvalita života.

Není nutné, aby pacient naplňoval latinský význam toho slova (= trpně snášející). Můžeme to jako lékárníci ovlivnit? Máme upevňovat lidem naději v uzdravení a zdůrazňovat, že svůj život a uzdravení mají z převážné části ve svých rukou a že nemohou být uzdraveni bez toho, aby se přičinili. U opakujících a vleklých nemocí vyplývajích ze životního stylu je na místě doporučit změnu životosprávy. Nesnadno zajistíme, aby naše doporučení byla dodržována, nicméně může to být právě naše slovo, které může přimět pacienta k zamyšlení se nad svým životem.