O chybějícím slunci a o tmě v melancholickém srdci

V létě nás každé ráno probouzí paprsky slunce. Nekonečný cyklus dne a noci, světla a tmy určuje náš život. Říká, kdy máme pracovat a kdy odpočívat. Přestože s vynálezem elektřiny a žárovky přestal být člověk na slunečním světle závislý, zůstává slunce hlavním zdrojem světla a tepla pro náš život. Bez něj ztrácíme orientaci v tmě, nevidíme ani na krok, vrážíme do překážek, klopýtáme o kameny a kořeny. Jako je slunce nezbytné pro naše tělo, tak i naše duše potřebuje své světlo, které ukazuje, co je dobré a co zlé, které dává nám energii a radost ze života.

Nikdo nepochybuje, že dostatek světla je potřebný pro naše fyzické i psychické zdraví. Potřebnost světla pro zdraví je dětem vtloukána pohádkami jako Lontrando a Zubejda na motivy pohádek Josefa Čapka. Vliv nedostatku světla na náladu a chuť k životu se se začíná projevovat v právě přicházejícím období. Zamračená podzimní a zimní obloha hned po ránu připraví spáče o většinu chuti vylézt z postele. V zimě odpadá většina práce venku, stromy i zvířata odpočívají a vyčkávají jaro. Člověk taky přepíná na úsporný režim a těžko hledá chuť k práci. Avšak v moderním světě už povinnosti nespí zimním spánkem, a tak se u člověka proti své vůli donuceného k práci postupně pruhlubuje otrávenost. Nechuť nás připravuje o krásný pocit z dobře vykonané práce. Dny, během nichž slunce jen krátce prosvitne skrz šedá oblaka, střídají dlouhé tmavé noci. Nedostatek světla vyvolává sezónní blbou náladu, u některých až zimní depresi. Každá hloupost je pak zápalnou šňůrou ke granátu melancholie a nostalgie. Touhou člověka je být vyrovnaný, trpělivý. Reagovat na všechny životní situace klidně, rozhodovat se nezaujatě po zralém zvážení všech hledisek. Nenechat se zbytečně rozčílit, ani si nevylívat zlost na nikom, kdo za to nemůže. Když máme blbou náladu, jsme nachylnější chovat se tak, že toho potom litujeme. Ať už z hlediska promarněného času, nebo skutků, kterými jsme zarmoutili své blízké.

Strádání těla si všimneme, až když nás přepadne bolest nemocného těla. Ztrátu duševního světla si často neuvědomujeme, dokud nepřijde krize. Přijde nečekaně jako velká voda, ničí a boří. Nikdo ji nechtěl, ale ona si stejně cestu našla. Problémy zametené pod koberec sborově vyjdou na světlo. Radost a úsměv se vytrácejí z každodenního života. Potom se ukazuje, komu svítí pohasínající světlo tohoto světa a kdo otevřel okenice svého srdce Bohu, aby do něj vnesl své světlo, naději a lásku. Světlo, které nám ukazuje směr na naší cestě temnotami. Světlo, které rozpouští ledy, které svírají naše studená srdce. Naději, že zítřek bude lepší než dnešek. Jistotu, že někdo o mých zkouškách ví. Lásku, která odpouští. Lásku, kterou tolik potřebujeme a která nám tolik chybí. Často se schováváme ve svých tmavých sklepeních, aby nebylo vidět, jací jsme špinaví. Válíme se v blátě problémů. Nechceme, abychom byli omyti a osušeni. Bojíme se své nahoty. Bojíme se ukázat se Bohu v celé své malosti a prostotě. Odmítáme Jeho podanou ruku, že ji nepotřebujeme a že si poradíme sami bez něho, přestože dobře víme, že lžeme sami sobě.

Nebojme se rozhrnout závěsy a vytáhnout žaluzie. Nebraňme Božímu světlu vcházet do našich životů. Světlo sice v očích chvíli pálí, avšak otevře zrak, abychom poznali sebe i se svými bolestmi a slabostmi. Nebojme přiznat si, že na všechno bez Něj nestačíme. Pán má pochopení pro každého z nás a je připraven pomoci nám s našim břemenem. On vzal na sebe každou naši vinu a zaplatil za ni svou krví. Netrapme se nad nejistým, mnohdy nepříznivým výhledem do budoucnosti. Důvěřujme Bohu, on pro nás chce to nejlepší. Námi vytyčená a prosazovaná cesta nemusí být ta nejsprávnější, a proto se nermuťme, když nám nevychází podle našich představ. Někdy je potřeba si říct: „Pane, ne má, nýbrž tvá vůle se staň“.