Přemýšlím nad tím, co vše čeká mou vysněnou holku v životě se mnou. Chudinka! Pomineme-li, že nejsem tak dokonalý, jakého by mne chtěla mít, stejně nám tu zbývá mnohé, s čím nepočítala. Kromě mne si totiž přijme do rodiny i mé rodiče coby tchána a tchýni, sourozence coby švagry... a taky můj úděl. Má rodina má hluboké sedlácké kořeny, které přežily kolektivizaci zemědělství, rozorávání mezí i vynález počítače. A přestože už naši rodinu půda neživí, trochu toho bláta máme všichni v sobě.
Babička by těžce nesla (kdyby žila), kdybych si dovedl domů holku, která by se mnou nešla trhat jabka, sázet a vyorávat zemáky (pro nevalachy „brambory“), neuměla by něco uvařit, nebo by měla obě ruky levé... Kolik diskuzí na toto téma jsem s babičkou měl, zamlada zažila snad ještě robotu pro vrchnost (rušeno postupně 1781-1848) a polnosti pro ni znamenaly začátek i konec všeho. Celkem chápu, že jí počítač nepřirostl k srdci a často nám vytýkala, že u něj trávíme hodně času. Každoroční odměnou za hezké vysvědčení i po čas gymnázia byl pro mne výrok: „Ale i rukama se bude muset dělat!“
V rodině vládne kult manuální práce, a tak přestože jsem na rodinné poměry nepovedené dítě, protože jsem se dal na dráhu duševní práce, která je představována farmacií, mimo rodinu mne berou jako zručného kluka. Doufám, že muž, který umí leccos v domácnosti spravit a nereptá při práci, není k zahození, ale představa, jak má vysněná holka, která mne zná jen ze školy a myslí si, že jako většina „normálních lidí“ máme maso, ovoce ze supermarketu, při prvním příchodu k mým rodičům slyší taťkovo plánování, že dnes se půjde do trnek, mne docela děsí. Možná to má drahá nenechá ani tak daleko dojít, protože ode mne uteče ihned, jak jí řeknu, že ta všechna technika u rodného domu není zemědělské muzeum, ale že s tím taťka pracuje...
Bude to vlastně jeden z mnoha testů, jestli to se mnou myslí vážně. Nechat padnout sen o panelákové 4+1 bude pro ni nejspíš náročné, zvlášť bude-li z města, kde jediným projevem zemědělství byl květináč s fialkou na okně. Problém totiž není jen v mém rodném domě, který bude nahrazen domovem vlastním, ale i v tom, že hluboké selské kořeny prorostly i mezi zkumavky, masti a regály s léky. Snad někde chodí po světě milé stvoření nesporných duševních kvalit, které bude ochotné přijmout kousek mého vesnického údělu.
2evulka: samozřejmě, že to chápe.. ne? ;o)<br />
<br />
Hm... myslím, ale že děvčata jsou přizpůsobivá a přestože některá nejsou do zemědělství, tak je snad taky budou bavit "ty věci, co baví nás.. jako dojit, kydat a tak..." :D
pro evulku<br />
Myslím, že mne nečeká tak velký šok z jejího prostředí. Pohybovat se ve městském prostředí není pro venkovany takový problém, protože občas se venkovani do města vypravit musí (úřady, nákupy, kultura, školy), zatímco "pravý" měšťák město neopustí, protože venkov toho o mnoho více nenabízí, maximálně rekreaci a mnoho reakreačních středisek je udělaných taky v takovém městském stylu. Myslím si, že případný život ve městě nebude pro mne takovou změnou. A co se týká osobnostních kvalit a takové té lidské přizpůsobivosti - snad to zvládnu. Ale oboustranná tolerance bude potřeba víc než dost.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.