Většina lidí mne má za velmi ukecaného člověka. Určitě na tom musí být něco pravdy, protože je nepravděpodobné, že by se všichni mýlili. Má ukecanost se nejvíce projevuje v prvních chvílích, kdy tvořím na lidi první dojem. Neumím být dlouho potichu (netrucuju-li), a proto si i v neznámém kolektivu hledám příjemné lidi k povídaní. Když jsem nastoupil na výšku, tak jsem už během prvních dvou dnů poznal všechny lidi, ze kterých se později vyvinuli přátelé. Mnozí se vybarvili hůře a byli odsunuti do pozice lidí, které znám jménem, ale to je tak všechno. Každý den potkáváme mnoho lidí, teda pokud nesedíme stále doma ;-) během cest vlakem to obnáší mnoho a mnoho lidí, na kolejích jsou taky obrovské možnosti poznat nové lidi, v podstatě kamkoliv se vydáme za hranice všedních dnů, narážíme na mnoho neznámých lidí.
Vejdu-li do cizího kolektivu nejdříve mne upoutají lidi aktivní, hluční, veselí, to že si jich všimnu nejdříve nemusí neznamenat, že zanechají pozitivní dojem. Druhý pohled si všímá lidí výrazných i bez toho aby se projevovali příliš navenek; ať chci či nechci jsou určití lidi sympatičtější na první pohled a zbytek většinou přijde zkrátka. Podle krátkodobého pozorování si přisednu k lidem, kteří podle úryvku z řeči mají podobný náhled na svět, zaručený způsob jak mne zastrašit je mluvit vulgárně, mluvit z mého pohledu o ničem (u žen nakupování, kosmetika, u mužů o chlastu), popřípadě vypadat příliš výstředně. Rozhovor se rozvíjí podle situace, naskytne-li se možnost zapojit se smysluplně do rozhovoru, využiju toho, ve vlaku bývá tato fáze klíčová, často sedím v kupéčku potichu, pokud nikdo nemluví, těžko to změnit. Dobrou záminkou k rozhovoru může být potíž na trati, zpozdění, nenadálá situace. To je příležitost rozběhnout rozhovor. Často lidi nemají chuť se bavit, to se pozná hned při první větě. Většinou ale se spolucestující chytne a hned je o zábavu postaráno. Pravidelně jezdím přes 4 hodin vlakem a to už je dost času, aby se dobře popovídalo. Mnoho lidí má co říct. Už jsem vyslechl mnoho lidí a každý další mi rozšiřuje obzory. Lidé mají spoustu zkušeností a není na škodu se poučit i jejich úspěchy i chybami. Škoda jen, že spousta rozhovorů se rozběhne až před vystoupením, nicméně i to stačí, abych si udělal o spolucestujícím názor. Postupným zkoumáním širšího okruhu lidí se stále utvrzuju, že lidé jako takoví nejsou zlí, jak slyším od mnohých. Lidé v daném okamžiku jsou našim zrcadlem, těžko můžu očekávat přátelský přístup od lidí, na které se mrzoutsky mračím. Mnozí lidé jsou příliš různí na to, abych mohl očekávat porozumění, přesto pro vzájemné příjemné vycházení většinou stačí snažit se druhého chápat a tolerovat jej. Mnohá přátelství právě stojí na vzájemných rozdílech.
Většina takových to seznámení je pouze dílem okamžiku, končí v okamžiku vystoupení z vlaku. Sice se mi už stalo, že bych se setkal s jedním člověkem víckrát, ale přesto je to velmi vzácné. Ještě jsem tímto způsobem nenarazil na člověka, od kterého bych si vzal kontakt. Zájem o trvalejší vztah s člověkem se rodí mnohem pomaleji. Snad někdy příště.
Souhlasím. Klábosení ve vlaku je velmi dobrý způsob, jak poznat lidi tak obecně. Člověk tak také zjistí, že lidé nejsou zas až tak zlí, jak se kapitalistická společnost pořád snaží podsouvat. Myslím, že rozhovory s cizími lidmi jsou velmi přínosné, i když víme, že tyto lidi zahlédneme tak maximálně při vysedání z vlaku a potom již nikdy.
Přátelství stojí na rozdílech - i při podobné povaze musí člověk u toho druhého hledat to, v čem on sám má nedostatky a činit ze svého přítele zdroj inspirace pro své jednání a cestu vzhůru.
Myslím, že právě my dva jsme se seznámili ve vlaku a doposud udržujeme spolu celkem slušné kontakty (aspoň doufám). Pravdou je, že jako spolužáci máme i tak dost příležitostí k osobnímu kontaktu (ale zase najít se mezi těmi dvěma sty lidmi...).
Taky znám jedno zajímavy seznámení z vlaku...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.